Rodinné Inline Běchovice
Související články
Trasa inline závodu tvoří prvních pět kilometrů běžeckého běchovického závodu, který se letos koná už postoosmé. Bruslařská jízda končí v polovině závodní trati v Kyjích. Auto necháváme v cíli a na start se vezeme už po svých kolečkách. Ačkoliv je trasa uzavřená pro dopravu kromě veřejné již od 8 hodin, v 10 hodin, kdy trasu proti směru jízdy projíždíme, na nás dva policisté cosi křičí a netváří se u toho nadšeně. Přitom silnice, která je ve všední den ucpaná kolonami stojících aut, je zcela bez provozu. Užíváme si volný průjezd až do Běchovic a zjišÂťujeme, že i tahle asfaltka má své mouchy, tedy boule. Kvalita vozovky se různí – hladké jsou kupodivu záplaty, nejhrubší asfalt je u cíle.
Konstatujeme, že těch pět kilometrů po silnici s mírným převýšením není taková sranda, jako se zdálo na mapě. Přihlašujeme se v místní základní škole. Za vyplněnou přihlášku neplatíme nic a dostáváme poukaz na překvapení v cíli. Na silnici u startu se trochu motáme s běžci, kteří se nechávají masírovat od profíků ve stanu, pobíhají sem a tam, aby nevychladli, nebo se teprve převlékají v místním parku.
Mezi bruslaři jsou zastoupeny všechny generace včetně batolete v kočárku, a tak se „závodní“ peloton po startovním výstřelu brzy roztrhá. Honza jede v tříčlenné skupince asi tak 20 metrů přede mnou. Snažím se naší skupinku popohnat, abychom je dohnali. V kopcích jsou má čtyři kolečka mrštnější a své skupince ujíždím a předjíždím i pětikolečka z Honzovy skupiny. Na konci Běchovic už mám Honzu na dosah, ale také bolavé plíce. Podzimní syrový vzduch ještě letos nehltaly takovými doušky. Na jednom z mnoha kopečků už si říkám, že jsem ten začátek asi přepálila a pouštím před sebe jednoho pětikolečkáře, který měl v plánu se za mě zavěsit. Zvolňuji a rozkládám si zbytek svých sil, když najednou projíždím nafukovací cílovou branou. „Jé, to už je konec! VždyÂť já ani nestihla sprintovat!“ nadávám si, že jsem koukala jen dolů před sebe a nevzhlédla k cíli. Je mi líto, že jsem konec takhle vypustila, ale přiznávám, že toho mám docela dost.
Ještě dobrých 15 minut dojíždí ostatní bruslaři, všichni jsme s jízdou moc spokojení. Za poukázku dostáváme pivo, powerade, vodu a časopis. Sdělujeme si navzájem své zážitky nejen z této, ale i ostatních organizovaných jízd, a ještě jdeme fandit probíhajícím veteránům, kterým do cíle zbývá 5 kilometrů.
Organizátor připravoval závod s nadšením a věděl, co jízda na kolečkových bruslích obnáší, což dokazují i jeho (její) zasádrované prsty na pravé ruce jako suvenýr ze Salomon jízdy. Věřím, že tím začala tradice Běchovické inline jízdy a všem její příští ročník doporučuji!
Další fotografie jsou v galerii.
Přečteno 51617x