Bruslení na horách

Bruslení (na fitness úrovni) na rovině je samozřejmě ideální. Kromě faktu, že v Čechách mnoho roviny vhodné na bruslení není, je důležité si přiznat, že rovina je i s tím nejkrásnějším okolím za kratší či delší dobu nuda. Čechy jsou proti této nudě vybavené vcelku dobře, ale jen málokdo ví, že vlastně všechny české hory jsou alespoň částečně sjízdné i na bruslích.
Neumíte na bruslích brzdit? Plně vás chápu! Jenže tento argument v případě akce „zvané Orlice-up“ nefungoval. Propozice hlásili jízdu do kopce (téměř 30 km) a přejezd výjimečně těžších sjezdů doprovodným autobusem. A kudy? Po silnici vedoucí na Šerlich od Zemské brány, kopírující česko-polskou hranici. Neorientujete se? Tak příště neparkujte auto v těsné blízkosti Masarykovy chaty na Šerlichu, ale přehoupněte se přes horizont na polskou stranu. Budete překvapeni nejen výborným stavem nové silnice, ale také krásou stále opomíjené strany Orlických hor.

Jízda

Ranní Šerlich nás vítá několika cyklobusy, mlhou a zimou. Tady se slibovaný slunečný den vyklube až po poledni. Vedle cyklobusů s přívěsy září do okolí červenobílý zakulacený historický autobus, se kterým naši rodičové absolvovali své studentské výlety. Já v něm svoji první jízdu absolvuji na bruslích. Tleskám v duchu organizátorovi, který i jízdu na místo startu učinil pro mnohé z nás výjimečnou. Projíždět se v takovém autobuse podzimní krajinou zalitou sluncem ve vás probudí dobrou náladu, i když jste ráno vstávali levou. Navíc autobus již svojí jízdou z Šerlichu na Zemskou bránu dával všem náhodným divákům na trase vědět, že se něco děje. Vidět vyskákat z tohoto autobusu u Zemské brány přes 30 lidí s bruslemi na nohou a hůlkami v rukou mohlo kolemjdoucím turistům připomínat přistání mimozemšťanů.
Řešíme, co na sebe. Podzim je zrádný. Slunce svítí, ale teplo nám bude až vyjedeme druhý nebo třetí kopec. Bundy sundáváme po 4 km, těsně před první zastávkou autobusu. Zastávek je na celé trase hned několik a mají sloužit jednak k občerstvení (sušenky a banány v propozicích nebyly:-), jednak ke shromáždění všech účastníků. Bohužel díky zpoždění autobusu, který uzavíral celý bruslařský peloton, se tyto občerstvovačky stávají i dost nepříjemnými promrzávačkami. Stýská se nám po bundách v autobuse. Z hor fouká studený vítr, který nad teplými slunečními paprsky vyhrává. Možná právě díky těmto zastávkám se nám trať zdá až do posledního úseku vcelku málo náročná. Poslední etapa nám však zarývá hluboko do mysli jasné vzpomínky – tak kvůli tomuhle stoupání se akce nazývá Orlice UP!

Up, up, up!

Někdo o tomto posledním úseku ještě na Šerlichu prohlásil: „Je to jen o psychice!“ Byl to výrok zkušeného. Jezdci bez hůlek závidí hůlky, hůlkaři zase na rovinách volné ruce bez hůlek. Všechno je špatně – oblečení, brusle, vítr, slunce, stín. Všechno se v dobré obrací, když se proti nám řítí posel. Posel dobré zprávy - již jen 600 m a jsme nahoře! Je to jen o psychice. Nabíráme rychlost a závěrečné stovky metrů si vychutnáváme.

Zhodnocení

Během jízdy i na jejím konci se vyskytly připomínky k organizaci (málo výhledů do kraje), tak k jízdě s hůlkami (zbytečně velké rozestupy). Nevděk světem vládne, Čechům obzvlášť. Organizaci považuji za výbornou,  cestovky se mají co učit. Navíc asi málokterý z účastníků si skutečně dokáže představit, kolik dobrovolné práce zařizování takové akce zabere. A hůlky? Hůlky byly zdarma k zapůjčení na startu jízdy. To považuji za úžasný tah organizátora pro ty, kteří hůlkám nefandí a jen nadávají na to, že ohrožují ostatní bruslaře. Hůlky zpříjemní nejen bruslení do kopce, ale i dlouhodobou jízdu na bruslích, kdy se již začínají ozývat záda. Ostražitost vůči ostatním je samozřejmě na místě, ale to přeci neplatí jen pro jízdu s hůlkami.
Každému vyhovuje něco jiného, ale pokud kromě toho, že jedete po malých kolečkách, vás zajímá okolí a atmosféra celé jízdy, potom rozhodně nepromarněte další jízdu Orlice-up. Nebo ukažte svoji trasu ostatním bruslařům podobným způsobem i vy!